Staňte sa opäť dieťaťom. Hravosť je jednou z najviac potláčaných zložiek človeka. Všetky spoločnosti, kultúry a civilizácie sú proti hravosti, pretože hravý človek si nedokáže zachovať vážnosť.
A ak to človek nemyslí vážne, nedá sa mu vládnuť. Nie je možné v ňom prebudiť ambície, túžbu po moci, peniazoch a postavení. Malé dieťa zostáva v každom človeku aj v dospelosti.
Všetko, čím ste boli, vo vás vydrží až do smrti. Spoločnosť sa však vždy bála ľudí, ktorí si nezachovávali dostatočnú vážnosť. Takíto ľudia nebudú hľadať peniaze ani politickú moc.
Skôr sa budú chcieť tešiť zo života. Takýto životný štýl vám však nedá prestížnu pozíciu, moc. Nenaplní to vaše ego.
A celý svet človeka sa točí okolo ega. Hravosť je v protiklade k egu. Skúste sa presvedčiť sami.
Skúste sa hrať s deťmi a uvidíte, že vaše ego ustúpi do úzadia a vy sa opäť stanete dieťaťom. To neplatí len vo vašom prípade, ale funguje to pre každého. Pretože dieťa vo vás bolo utláčané, potláčate aj svoje deti.
Nikto nedovolí svojim deťom tancovať, spievať, kričať a skákať. Dôvody sú veľmi všedné. Niečo sa mohlo zlomiť alebo dážď mohol namočiť ich oblečenie vonku.
A kvôli týmto maličkostiam je zničený veľmi dôležitý, duchovný aspekt. Hravosť. Každý chváli poslušné dieťa.
Rodičia, učitelia, skrátka všetci. Zatiaľ čo odsudzujú hravé dieťa. Jeho hravosť môže byť úplne neškodná, ale iní ho odsudzujú, pretože existuje možnosť, že by mohol prejaviť vzdorovitosť.
Ak dieťa dostane slobodu dať voľný priechod hravosti, vyrastie z neho rebel. Takéhoto jedinca nebude ľahké zotročiť. Nebude možné naverbovať ho do armády tak ľahko, aby ho zabil alebo bol zabitý.
Z rebelského dieťaťa vyrastie rebelujúci mladý muž. Manželstvo alebo určitá práca sa takejto osobe nedá vnútiť. Nemožno ho nútiť, aby splnil želania svojich rodičov.
Rebelujúci mladý muž pôjde svojou vlastnou cestou. Bude žiť v súlade so svojimi vlastnými túžbami. Nie podľa toho, čo chce niekto iný.
Rebel je v podstate fyzická osoba. Poslušné dieťa je takpovediac mŕtve dieťa. Jeho rodičia sú šťastní, pretože ho stále majú pod kontrolou.
Človek má zvláštnu chybu. Túžia ovládať druhých. To uspokojí túžbu jeho ega.
Cíti sa výnimočne. A tiež chce byť kontrolovaný, pretože ho to zbavuje zodpovednosti. Z týchto dôvodov je hravosť potláčaná.
Je to potlačené v zárodku. A potom sa ľudia boja vlastnej hravosti. A boja sa, že stratia kontrolu nad sebou.
Co je strach? Něco, čím vás naočkovali druzí. Musíš se za všech okolností ovládat. Dodržovat kázeň.
Mít úctu ke starším. Vždy se řiť tím, co ti říká kněz, rodiče, učitele. Ti všichni vědí, co je pro tebe dobré.
Vaše přirozené já nikdy nedostane možnost, aby se projevilo. Pomalu, postupně dochází k tomu, že sebou začnete nosit mrtvé dítě. To ve vás zničí váš smysl pro humor.
Nemůže se smát o srdce. Nemůže si hrát. Nemůže se radovat z malých věcí.
Budete tak vážní, že se váš život scvrkne na místo, aby se rozšířil. Vždycky jsem uvažoval, proč se křesťanství stalo největším světovým náboženstvím. Opakovaně jsem dospěl k názoru, že se tak stalo kvůli kříži a ukřižovanému Ježíši.
To vyvolává nesmírný smutek. Přirozeně se nedá očekávat, že by se Ježíš na kříži usmíval. A miliony lidí mají pocit, že se ukřižovanému Ježíši sami podobají.
Všechna ta vážnost a smutek zapříčinili, že se křesťanství rozšířilo více než jiná náboženství. Přál bych si, aby naše kostely a chrámy, mešity a synagogy přestaly být tak vážné. Aby do nich proniklo víc hravosti, více smíchu, radosti.
Lidstvo by tak získalo zdravější, úplnější, celistvější duši. Nemusíte se vláčet se svým křížem, odložte jej. Učím vás tančit, zpívat, hrát si.
Život by měl v každém okamžiku zrcadlit kreativitu. Nezáleží na tom, co tvoříte. Budujte třeba hrady z písku, ale cokoliv děláte, by mělo pramenit z vaší hravosti a radosti.
Nikdy nepřipusťte, aby dítě ve vás zemřelo. Hýčkejte si je a nebojte se toho, že nad ním ztratíte kontrolu. Kam vám může utéct? A i kdyby se vymklo vaší kontrole, co na tom záleží.
Co byste v takovém případě dělali? Můžete tančit jako pominutí, smát se jako blázni, můžete ztřeštěně poskakovat. Lidé si možná pomyslí, že vám přeskočilo. Ale to je jejich problém.
Pokud vás to těší, pokud vám to v životě pomáhá, pak je všechno naprosto v pořádku. Byť by to pro zbytek světa mělo představovat problém. Za studii jsem měl ve zvyku jít se časně ráno projít, tak kolem třetí čtvrté hodiny.
Hned vedle mého domu byla ulička s bambusovým hájkem. Tohle místo mi naprosto vyhovovalo, protože tam člověk zřídka kdy někoho potkal. Vídával mě tam jenom strážní z domu, místního boháče.
Ale jednoho dne mě náhle něco napadlo. Nejspíš vám to bude připadat, že jsem nad sebou ztratil kontrolu. Jak jsem tak klusal po pěšině, řekl jsem si, že bych si mohl zaběhat pozpátku.
V Indii lidé věří, že pozpátku chodí duchové, ale na to jsem dočista zapomněl. Mimo to, stejně nebyl nikdo v dohledu, tak jsem se rozběhl pozpátku. Ohromně jsem si ten hraní zážitek užíval.
Záhy mě zahlédl mlékař. Lidé přinášejí mléko z okolních vesniček. Tento muž přišel dříve než obvykle a nikdy předtím mě nepotkal.
Jak tak kráčel s vědry naplněnými mlékem, náhle mě spatřil. Vynořil jsem se z bambusového hájku a vyběhl pozpátku na malou mýtinu, již osvětloval měsíc. Dobrý bože, zvolal muž, upustil vědra a vzal nohy na ramena.
V tom okamžiku mi ještě nedošlo, že má strach ze mě. Myslel jsem, že se lekl něčeho jiného. Tak jsem popadl, už prázdná vědra, protože mléko se rozlilo a rozběhl se za ním, abych mu je vrátil.
Když si všiml, že se k němu blížím, začal utíkat ještě rychleji. Nikdy jsem nikoho neviděl běžet tak rychle. V té chvíli by se nejspíš stal světovým rekordmanem v běhu.
Jeho reakce mě překvapila. Počkejte, volal jsem za ním. Otočil se, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Celý ten výjev sledoval strážný, bohatého muže. Ještě kvůli vám vypustí duši, řekl mi. Jen jsem mu chtěl vrátit vědra, vysvětloval jsem.
Nechte je u mě, navrhl muž, vrátí se, až vyjde slunce. Ale raději už to nedělejte, taky mi někdy naháníte strach. Ale naštěstí vás znám.
Celé roky provádíte v téhle uličce různé podivné věci. Ale někdy jsem z toho nesvůj. Tak si říkám, kdo ví, jestli jste to opravdu vy, nebo duch, co se ke mně blíží pozpátku.
Někdy raději zavřu vrat a jdu dovnitř. Kvůli vám mám pořád nabitou pistoli. Pochopte jednu věc, opáčil jsem.
Jestli jsem opravdu duch, vaše pistole vám nebude k ničemu. Ducha kulkou nezabijete. Takže ji nikdy nepoužijte, protože na ducha pistole neplatí.
A pokud zabijete člověka, zatknou vás jako vraha. Máte pravdu, přisvědčil. Nikdy mě nenapadlo, že jsme duchové.
Ještě přede mnou vytáhl náboje. Někdy mám takový strach, že bych vážně někoho zastřelit mohl, prohodil. Podívejte se na mě, řekl jsem.
Nejprve se přesvědčte, že já nejsem žádný duch, ale člověk. Vytahujete náboje z pistole a třeba vás k tomu nabádá duch? Jakže? Utrousil a znovu začal nabíjet pistoli. Nechte si tu tyhle dvě vědra, požádal jsem ho.
Zůstal jsem v té části města ještě dalších šest měsíců. A každý den jsem se ptal strážného, zda si ten muž pro svá vědra přišel. Ještě ne, nezněla odpověď.
Pořád tady na něj čekají a pochybuji, že někdy přijde. Nejspíš mu tohle místo nahání takovou hrůzu, že tudy už raději nechodí. Pořád ho vyhlížím.
A pověděl jsem o něm i strážnému, který mě střídá. Navíc ta vědra dáváme před bránu, aby je uviděl. Ale za celých šest měsíců se tady neobjevil.
To je zvláštní, podotkl jsem. Nic zvláštního na tom není. Když jste se tak náhle vynořil ze tmy a běžel přitom pozpátku, mohl jste klidně někoho zabít.
Proč vlastně běháte pozpátku? Hodně lidí si chodí zaběhat, to ano, ale pozpátku? Normální běhání mě už přestalo bavit, řekl jsem. Tak jsem to zkusil jinak. Jak jsem mohl tušit, že tudy zrovna půjde ten hlupák, touhle uličkou nikdy nikdo nechodí.
Ten člověk musel šířit fámy, a ty se šíří rychlostí blesku. I mému domácímu se doneslo, že na té ulici…
Nechoďte na vycházky tak časně, nabádal mě. Raději počkejte, až vyjde slunce, protože jeden muž tady viděl ducha.
Kdo vám to pověděl, zeptal jsem se. Vím to od své ženy, řekl. Mluví se o tom v celé čtvrti.
Po osmé hodině večer tam tudy nikdo nechodí. Možná tomu nebudete věřit, řekl jsem mu. Ale žádný duch tam není.
Ve skutečnosti jsem to byl já, kdo běžel pozpátku. Nedělejte si ze mě blázny, opáčil. Klidně se můžete jít přesvědčit, trval jsem na svém.
Pojďte se mnou a uvidíte, že tam ve tři hodiny ráno žádný duch není. Proč bych měl takhle riskovat, zavrtěl hlavou. Ale jedno jisté je, pokud nepřestanete s těmi ranými vycházkami, budete muset opustit můj dům.
Nemůžete tady dál bydlet. Tohle nechápu, podíval jsem se. Proč bych měl odcházet z vašeho domu, i kdyby byly ulice duchů plné? Nemůžete mě k tomu donutit, platím nájem.
Dal jste mi stvrzenku. A u soudu nepochodíte s historkou, že jste mě vykázal, protože si dělám vycházky na ulici, kam si chodí zaběhat duch. Takový argument žádný soud nepřijme.
Tak vy mě chcete pohnat k soudu? Pokud na tom tak trváte, klidně si tu zůstaňte a já ho prodám, odejdu sám. Ale vždyť nejsem žádný duch, řekl jsem. To vím, řekl, ale stýkáte se s nimi.
Jednou s vámi může některý přijít až do domu, a já mám ženu a děti. Nic takového nehodlám riskovat. Tady, v mé komunitě se nemusíte bát.
Můžete si klidně běhat pozpátku, a i kdyby jste byli duchové, nikdo si vás nebude všímat. Pokud nebudete moci projevit svoji hravost tady, nebudete to moci udělat nikde jinde na světě. Zcela se jí poddejte, dejte jí na prostou volnost.
A jakmile bude dítě ve vašem vnitru doopravdy naživu, a bude ve vás tančit, váš život dostane zcela jiný náboj. Získáte smysl pro humor, budete se umět nádherně smát, a přestanete se zaměřovat na mysl. Stanete se díky tomu člověkem srdce.
Člověk, který žije ve vaší hlavě, nežije vůbec. Žije jen ten, kdo přebývá ve svém srdci a zpívá písně, jimž mysl nerozumí. Víří v tanci, jež nijak nesouvisí s tím, co se děje kolem.
Jen tak z přebytku, z přemíry energie. Máte tolik energie, že se vám chce tančit, zpívat a křičet. Tak jen do toho.
Vážný člověk je mrtev, ještě než zemře.
Dlouho před smrtí se podobá živoucí mrtvole.
Život je úžasná příležitost.
Neměli byste jej promrhat tím, že budete vážní. Vážnost si nechte do hrobu. Buďte vážní, až budete čekat na poslední soud.
Ale nestaňte se živoucí mrtvolou ještě před smrtí. To mi připomíná Konfucia. Jeden z jeho učedníků mu položil otázku, která zajímá tisíce lidí.
Povíš mi něco o tom, co se stane při smrti. Konfucius mu na to odpověděl. O smrti můžeš uvažovat, až budeš ležet v hrobě.
Teď raději žij. Je čas na život a čas na smrt. Neplaťte si to, jinak vám unikne obojí.
Teď žijte naplno. A až budete umírat, dejte do toho všechno. Dítě ví, jak žít naplno a bez zbytku, bez obav, že se mu něco vymkne z rukou.
V tomto chrámu smíte být sami sebou, bez jakýchkoliv zábran. Přál bych si, aby se tak dělo po celém světě. Tohle je teprve začátek.
Začněte se plně radovat z každého okamžiku. Upusťte uzdu hravosti a uvidíte, že se vám nic z rukou nevymkne. Že se vám zbystří inteligence.
Omládnete, vaše láska se prohloubí. A všude kamkoliv půjdete, rozdávejte živost, hravost, radost. Rozšiřte to vše do nejvzdálenějších koutů světa.
Pokud se celý svět začne smát, radovat se a hrát si, nastane velká revoluce. Války dělají vážní jedinci. Vraždy a sebevraždy páchají vážní jedinci.
Blázince jsou plné vážných jedinců. Jen se podívejte, co udělala vážnost s lidskými bytostmi. A raději se jí rychle zbavte.
Umožněte dítěti, které čeká ve vašem vnitru, aby si hrálo, zpívalo a tančilo. Tato existence je náš domov. Stromy, hvězdy jsou našimi bratry a sestrami.
Oceány, řeky a hory jsou naši přátelé. V tomto přátelském vesmíru sedíte jako kamenná socha Buddhy. Kamennou sochu já ale nevyznávám.
Chci, abyste se stali tančícím Buddhou. Buddhovým následovníkům se to nebude líbit. Ale na tom, co si kdo myslí, nezáleží.
Jdeme o pravdu. Pokud pravda neumí tančit, je chroma. Pokud se Buddha neumí smát, něco mu chybí.
Pokud si Buddha nerozumí s dětmi a nedokáže si s nimi hrát, přiblížil se sice k buddhovství, ale nedosáhl plného osvícení. Něco v něm spí. V Japonsku existuje série devíti obrázků, které mají nesmírný význam.
Na prvním z nich se muži zatoulal býk. Muž se rozhlíží kolem sebe, všude jsou stromy a hustý les. Avšak po býkovi nikde ani stopa.
Na druhém obrázku najde býčí stopy. Na třetím se zdá, jako by se býk skrýval za stromy, je vidět jen jeho zadní nohy. Na čtvrtém se k němu muž přiblížil a vidíme již celého býka.
Na pátém obrázku chytil býka za rohy, na šestém s ním zápolí, na sedmém je jí přemohl a sedí na něm, na osmém se ubírají zpátky domů. Na devátém obrázku vidíme býka v chlévě a muž hraje na flétnu. V této sadě chybí jeden výjev.
Sada je původem z Číny a čínská verze má deset výjevů. Japonci desátý výjev vypustili, protože působí skandálně. Zobrazuje mého Buddhu.
Desátý obrázek znázorňuje býka v chlévě a Buddhu jak z láhví vína kráčí k tržišti. S tím by se japonské myšlení jen tak nesrovnalo. Obyčejná pobožná mysl se nad tím pohorší, ale podle mě má ten výjev největší význam z celé série a bez něj není sada kompletní.
Pokud člověk dosáhne buddhovství, měl by se stát obyčejnou lidskou bytostí. Cesta na trh z láhví vína má symbolický význam. Jednoduše znamená, že nyní již není potřeba sedět a meditovat.
Meditace se soustřeďuje v srdci. Už není potřeba zachovávat vážnost. Daný jedinec nyní našel, co hledal.
Teď je čas se radovat. Ta láhví vína je symbol radosti. Nyní je čas slavit.
A kde jinde chcete slavit, když ne na tržišti? Meditovat můžete v lese nebo na horách, ale slavit je třeba na tržišti. Kde chcete hledat diskotéku? Vždy pamatujte na desátý obrázek. Nezastavujte se u devátého.
Devátý je krásný, ale neúplný. Chybí ještě jeden krok. Hra na flétnu nestačí.
Opijte se a tančete jako smyslu zbavení.
